Krátký výpis z dlouhého života. (příběh) #1

25. listopad 2014 | 18.19 |

Blendver
 Ahoj. 

Baví mě psát příběhy, ale pak se bojím dát je na web. Třeba to nesklidí úspěch a ztrapním se. Tak dnes začínám nový příběh. Zase. Bude to nejspíš dlouhé. Asi Vás to nebude bavit. V tom případě to nečtěte.

chapter 1. 

Život není o tom, nepřestat si věřit. Život po nás chce jen jednu věc. Nechce abychom chodili do školy, nepřeje si aby jsme byli dokonalí. Chce od nás jen jedno. A to pokojně a bez trápení zemřít. Jenže ani to se všem nepovede podle představ. Někdo trpí jako čert aby mohl pak poznat klid. Já to beru jinak. Já myslím, že když člověk udělal něco špatně umře v klidu, aby mohl trpět. Když někdo vykrade banku a pak ho střelí do srdce, umře nicméně v klidu. Rychle a prakticky bezbolestně. Jenže tam, kam se dostane dál bude cítit bolest, jakou ještě nepoznal. Přiměje se vzpomenout na všechno špatné a pak cítí ukrutné výčitky svědomí. Většinou je to jenom psychická bolest. Kterou cítíš dlouhou dobu, ale až si uvědomíš, jak si to zkazil, všechno přestane. Jako by si cvaknul vypínačem a všechno se zastaví. A pak zmizíš. Někam. Pryč.
Kdežto ty co konali dobro to mají naopak. Umírají pomalu, bolestivě, aby poznali jaké to je a pak mohli oni sami vypnout vypínač a žít další, krásný a pokojný život. Tohle ale není moc častý případ. Ti, kteří udělali sebemenší přestupek, třeba že si napsali na test z dějepisu tahák, mají smůlu. Už od teď jsou špatní. Jen je tu jeden rozdíl.

Trpíš jen chvíli. Čím víc přestupků uděláš, tím déle to bude trvat.

Je jen na tobě jak se rozhodneš. Nemusí to být perfektní a asi to ani nebude, ale takhle to dopadne.
Nad tím přemýšlím. Nejsem jedna z těch holek, které si lakují nehty, dělají si výrazné linky a hudrují jak jsou tlusté, když po nocích u zamilovaných filmů jedí pizzu. Popravdě, ani nevím kolik vážím. Když se mě na to někdo zeptá tak lžu. Je to jednoduché. Když člověk žije od narození ve lži, zvykne si na to.
Ale jsem normální holka, krom toho, že nenosím podpatky. A sukně. Nemám moc kamarádů. Upřímně, ani jednoho. Žiju ve svých myšlenkách a volný čas trávím se svým psem. Je to výborný. Opravdu. Za zadkem vám pořád neoplendujou lidi, jejichž přítomnost si nepřejete. Nikdo vám neříká, co máte dělat. Jen přežíváte.
Do školy jsem taky nucena chodit. I když jen dvakrát do týdne. Ředitelka mi jednou, co jsem zničila celou třídu i s tabulí, řekla, ať si dělám co chci, že mě nemůže vystát. Tak tam nechodím. Místo toho spím, jím, přežívám to vlastně dělám pořád, dá se říct. Jednou jsem dokonce udělala oběd. A protože vařit umím vážně dobře, moji rodiče si jednou za pár dlouhých let pochutnali. A sestra taky. A to nejí nic jiného než těstoviny se sýrovou omáčkou. Je jí 8. Je hloupá. Ano, je. Ale na tom nesejde, protože je mladá. Všichni mladí jsou hloupí. Mimo mne, samozřejmě.
Když jsem jednou za dlouhou dobu šla zase do školy, na někoho sem natrefila. Byl to kluk, nic moc hezký, ale měl tu samou knihu co já čtu pořád dokola. Harryho Pottera. Ano, já vím, je to ohraný, ale já ji prostě miluju. Zjistila jsem to, když jsem do něj "omylem" -ráda strkám "omylem" do lidí- strčila. Spadla mu na zem. "Po kolikátý ji čteš?" zeptala jsem se. Celá chodba umlkla, protože já normálně nemluvím, ani když mě vyslýchají u policie. (ano, i to se stalo). "Promiň, cože?" opravdu jsem se divila proč mi nerozuměl. Vsadim boty, že mě slyšeli i na druhém konci města. "Nic, nech to bejt.." a už jsem odcházela. Když mě chytil za rukáv, lekla jsem se. Nečekala jsem, že by mě někdo -a ještě k tomu kluk- zastavil aby se mě na něco zeptal. "Nerozuměl jsem ti." řekl mi. "na co ses ptala?" Ani se neusmál, což mi bylo naprosto jedno. Stejně byl ošklivej, úsměv by to nenapravil. "Máš to jako povinnou četbu?" a ukázala jsem na knihu. Nějak sem tušila, že to maj starší ročníky přečíst. "Jo.." odpověděl po chvíli. To už jsem se ale zase otáčela a vydávala jsem se skleněnými dveřmi ven že školy, když jsem uslyšela: "Když jsem to četl naposledy ukradl mi ji bratr na podpal." Na to jsem neměla. Kdo PROBOHA používá knihy na zapálení ohně? Teď jsem doslova vyběhla že dveří, protože už jsem to nechtěla slyšet.
Doma jsem si dala kafe a sedla jsem si k seriálu. Po necelých 40 minutách zaklepal někdo na zamčené dveře, které zamykám, protože si myslím, že přes noc vznikne apokalypsa a ke mě se budou snažit dostat zombíci. No a co. Nechte mě bejt, nemám kamarády. Jsem chudák.
"Ježiši proč to zamykáš? Tak bohatý nejsme! Nikdo nás vykrást nechce! Dělej, je tu zima." hlásí se táta ode dveří. "Už du, hledám klíče..." odpovídám "..nemám je, nechceš jít oknem?" "Haha, moc vtipné, i po desátý. Nechceš si vymyslet nový vtipy?" říká, když už je doma a sesypává ze sebe první zimní sníh. "Na to nemám čas, trávím ho jinačím způsobem. Ono sněží?" Jde do kuchyně a hledá nějaké jídlo, které před týdnem došlo, už zase. "Já nechci hranolky. Jíme je každej den, nezajdem někam?" ptá se. " Do mekáče pro hranolky?" říkám a směju se vlastnímu vtipu. Taky se usměje a říká, ať se nechám překvapit. A tak jsem si poprvý za školní rok vzala kabát a šli jsme.
Nejlepší na téhle večeři bylo, že jsme nemuseli mluvit. To jak nám jídlo chutná jsme vyjadřovali v nóbl restauraci jako prasata. Mlaskali jsme, pokyvovali, cpali si toho co nejvíce do pusy a užívali si to. Po dlouhé době něco dobrého.
"Nepůjdem se podívat za Eliss?". Aby bylo jasno, Eliss je moje matka. Miluje jen dvě věci: chlast a cigára. A protože je můj táta nemůže vystát, spí v hotelu, aby si je mohla vychutnat. Nevím, proč se ješte nerozvedli. Vidí se nejvíce 1x do týdne, kdy mi matka přijde dát kapesné. Mám stejně dost peněz, i bez jejích přídavků. Jsme si na 100% jistí, že si vydělává na prostituci. Protože nepracuje a pořád je z ní cítit pánská voňavka. Má to více návodů, jak zjistit, že je lehčí. Ale ty tu vypisovat nehodlám.
"To si děláš legraci? Co když tam někoho má?" vykulila jsem oči a zakroutila hlavou "Snad nechceš abych byla nějakej čas s ní, ne?!" Proč mě musí pořád někdo štvát? Můžu být 2 hodiny bez toho, aby sem se nějak naštvala? "Ne, nemá. A věř mi, opravdu nechci abys byla s ní. Dneska si udělala volno od cigaret a alkoholu. Prý dokonce uklidnila její pokoj v hotelu a koupila nějaký čaj. Napadlo nás, že bys možná chtěla být chvíli s ní. Nikam nepůjdu. Jen jste se dlouho neviděli to je vše"
Já tam nechci. Nemám to tam ráda. Ale táta už šlápnul na pedál, co sem měla dělat. "Jak tam budem dlouho?" zeptala jsem se, když už nic jiného. "Hoďku?" -on. "Čtvrt" -já. "30 minut níž nejdu." -on. "Dohodnuto" -já.
Když jsme po tiché cestě dojeli na místo, viděla jsem u hotelu stát partu ženských, který vypadali celkem mladě. "Co je to?" ptát se rozrušeně táty, snad proboha nepatří k Eliss?! "Nemám tušení, já nic takovýho neplánoval". Ach bože. Dneska to ještě bude zajímavý.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Moderované komentáře