Zatím je to normální.

11. říjen 2014 | 17.02 |

100001542969395pizapw141303960


Mám tu pro vás další pokračování mého příběhu. Ještě vám ale neřeknu o čem bude. 

3. dubna 2016.
 ''Holly? Holly?!'' Nemohla jsem jí už pár hodin nikde najít. Schovávala se velice ráda. Pokaždé když jsem její schovku našla, zbalila si svůj baťůžek a našla si novou skrýš. Na to, jak je malá si umí najít dobré místo. Naposledy si udělala na stromě dokonalou podlahu mezi větvemi. Nebyla vůbec vidět. Když mi jednou napsala esemesku, ať si stoupnu pod strom a hodím sušenku vysoko do korun, došlo mi to. Sušenka se totiž po druhém pokusu nevrátila zpátky. Dneska už byla pryč celkem dlouhou dobu, ale zmizela flaška s pomerančovou šťávou, kterou má ráda a tak asi neumírá žízní. ''Hele kočko, já vím, že asi neplánuješ vyjít, ale večeře je na stole!'' Neslyšela jsem nic. Prostě naprosto nic, co by jí prozradilo. Podle toho jsem poznala, že nevyleze dokud neodejdu. Doma už to vonělo. Když jsem otevřela dveře evěřila jsem svým očím. Moje sestra seděla zády ke mě a užívala si pohoštění. Otočila se: ''Kde jsi byla? Hledala jsem tě.'' Když jsem si sedala ke stolu mírně se uculovala. Táta byl jako obvykle v práci. Mamka přisedala taky ke stolu. Je proslulá svým dobrým vzhledem. Když prochází v obchoďáku kolem nějakýho chlapa, hned se za ní otáčí. Přesto na mě ale vždycky vrhne znechuceným pohledem a řekne nějakou chytrou poznámku, jako například: Jo, zásnubák na prstě ale že by koukal na svojí, to ne. Nebo: Viděla jsi ty vlasy? Má je skoro delší než ty. A že já mám dlouhý vlasy. To mám. 
Po večeři jsem si šla hned lehnout. Ale nebyla jsem unavená. Chtěla jsem si číst. V posteli je to jediné místo, kde si můžu číst a nedostanu za to posměch. V tuhle dobu totiž nikdo nečte. A když jo, tak jedině na svém novém tabletu. Všude vládnou eloktronické přístroje. Neříkám, že já žádný nemám. Taky se na něj podívám,ale každopádně to bez něj přežiju. Ve škole už není 6 čtenářáků za rok, ani povinná četba. Děti mají za úkol přečíst jednu knihu za rok, aby nepůsobili jako špatná škola. A to jen v tom nejlepším případě děti knížku přečtou aspoň do půlky. Většinou to funguje tak, že si přečtou pár recenzí na internetu, můj úkol a pak napíšou to, co se jim zdálo nejdůležitější. Už dva roky jsem nikomu svůj úkol ale nepůjčila. Nikdy jsem jim ho nedala opsat. Zatím, co si všichni opisují úkol z internetu pomocí klávesnice a tlačítka CTRL já ho píšu poctivě a papír. Moje jediná kamarádka Rish tomu propadla taky už před rokem. Přemlouvá mě, abych udělala to samé ale já vzdoruju. 
U knížky jsem usnula. Skvělý, teď budu muset číst celou kapitolu znova, abych věděla, co se stalo. 
Protože příští ráno byla neděle, spala jsem dlouho. Dokod jsem neuslyšela křik.

Byl až nenormální výkřik zoufalství. Vyběhla jsem z pokoje rovně do sestřinýho. Holly se smála. ''Jako vážně?! Kolikrát mi tohle ještě uděláš?!'' Takhle křičí pořád, jenže já se o ní tolik bojím, že vždycky přiběhnu. ''Ještě párkrát, slibuju'' Jako by mě to pohladilo na srdíčku. Zůstala jsem vzhůru. Mamka není tak pohotová, přiběhla až když jsem zavřela svoje dveře. Slyšela jsem jenom pár slov z promluvy do duše mé sestry.  ''Jestli.. tak.. už na to.. trpělivost...'' V jednom ohledu jsem ráda, že přes moje dveře není tolik slyšet. Sice si nemůžu ráno objednat snídani do postele, ale tohle se mi líbí. 
Večer přišla Rish k nám. Chtěli jsme koukat na ten nový film s Tomem Cruizem, ale protože nám film překazilo Rishino přemlouvání, aby jsme se koukali na zprávy, koukali jsme na ně. Říkali, že k nám přišla nějaká nemoc, která se nedá zastavit. Někdo umře, ale pak se stejně lék najde. Je to pořád dokola. ''Můžem už se konečně dívat na ten film? Vždyť tohle je otrava.'' řekla jsem. ''Jo, to je, jenže já čekám na počasí. Nevím, co si mám zítra vzít do divadla'' Aha. To jsem netušila. Takže jsme čekali 10 minut na počasí a přitom poslouchali ty bláboly. Když jsme se dozvěděli, že zítra bude 14°, film skončil. Stejně už jsme snědli popcorn a vypili všechnu kolu. Rish vypla televizy a z polodřímoty řekla, že je unavená a dnes tu přespí. Jak to dělá pokaždé. Musela jsem teda zavolat její mamce a říct jí, že přes noc bude tady. Ta mi to ze začátku nechtěla povolit, ale pak zenadání vyjekla radostí a řekla: ''Ó můj bože!''. V tu chvíli povolila Rish spát u nás a položila telefon. Měla jsem dobré tušení. Nedávno mi totiž Rish řekla, že brzy přijede její táta, kterej byl někde daleko za prací. Byl tak na 3 měsíce a jí se začalo stískat. Možná už konečně.. Potom jsem se schoulila do klubíčka a usnula taky. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře